A picture
A picture

Navigace

Obsah

ZBIGNIEW CZENDLIK

18. března 2019

Dopis od čtenářky, není třeba našeho komentáře. Děkujeme.

Hulín dne 18. 3. uvítal ve svém kulturním domě tohoto váženého kněze, který je schopen přednášet vážně i nevážně o jakémkoliv tématu. Jeho spontánní projev, specifický humor a radost ze života, prozářila celý sál. Myslím, že všichni odcházeli domů s úsměvem na rtu. Začátek představení byl díky jeho nespoutanosti naprosto specifický. Přišel na jeviště se svou crosbody, třemi talíři s večeří pro obecenstvo a vodou pro sebe. Talíře podal do prvních řad, vyzval lidi, aby si brali, jedli, posílali jídlo dále… První důležitá informace, kterou nám divákům dal, byla: „ty talíře mi vraťte“. Další podstatnou směrnicí pro tento večer, kterou nám dal, byla výzva, že když se půjde napít, je to nejlepší čas, kdy mu tleskat. Publikum samozřejmě jeho přání plnilo poctivě celý večer, a to nejen když pil, protože jeho výkon byl famozní! Při přednášce zkoušel i paměť publika, když žádal, aby si pamatovali nějaké téma, o kterém chce mluvit později, protože on sám by na to zapomněl. Ta hodina a půl s ním uběhla jako voda, nechtělo se nám ani domů. A co si z toho večera odnáším já? Jak sám říkal, je to hlavně o pocitech… Je mi krásně, usmívám se, jsem naladěna na jeho pozitivní vlnu. Také vím, že mezi Lurdy, Medjugorji a jiná poutní místa, kde se uzdravují lidé, patří i Moravská vinná stezka – alespoň jeho farníci tam odhazují francouzské hole, a z invalidních babiček se stávají tanečnice. Otec Zibi, jak mu tady v Čechách říkají, se v Hulíně také lecčemu naučil… Umí vyslovit „Hostýn“ s tvrdým „y“ (chápu ho, jak je těžké umět správně „i“ a „y“ a jiné české špeky… pocházíme ze stejného kraje), ví, že Hulíňáci nejsou žádní „smrtelně vážní věřící“ (kterých se bál, protože on sám není smrtelně vážný věřící), ale lidé, kteří mají radost ze života. Děkuji všem pořadatelům, že tak dobře zvolili, a těším se, že se Zbigniew Czendlik někdy v Hulíně ukáže, aby zase nakazil lidi zpod Hostýna svou pozitivitou.

 

Text: Veronika Lišková Nedbalová, Foto: Lidka Polišenská